Lektoři

Máme stabilní, profesionální tým mladých českých i zahraničních lektorů s několikaletými zkušenostmi s individuální i skupinovou výukou.

Důraz je kladen na profesionalitu, jeho osobnost, zaměření na potřeby zákazníka, zvyšování kvality, inovace a radosti z práce. Pomohou Vám řešit věčné gramatické rébusy, nabídnou rozmanité a aktuální výukové materiály a napomohou Vám zapomenout na ostych z vyjadřování v cizím jazyce.

Doménou českého lektora je vysvětlení a procvičování gramatických jevů, rodilý mluvčí se soustředí na aktivní komunikaci.

A navíc v našich hodinách zapomenete ještě na něco – na nudu!

O osobnosti našich lektorů Vám asi dost napoví tyhle vzpomínky.

Naše zapálená mladá lektorka Stáňa Adámková mi o svém vztahu k Rusku a ruštině napsala toto:
'… naprosto chápu, že Ti při slově ruština běhá mráz po zádech. Můj táta byl v disentu, jeho otec měl disidentskou tiskárnu LOGOS a vyprávění o tom, jaké to tehdy bylo znám hodně nejen z jeho historek, ale i ze stohů knih, které jsem přečetla o gulagu ap. Mě, po pravdě řečeno, z Ruska taky často běhá mráz po zádech… Ale tak nějak ráda dělám věci, které se jakoby "nemají" a i táta to pochopil, i když samozřejmě byl ze začátku naprosto v šoku z toho, co jsem to vlastně začala studovat.  Já Rusko ani teď nijak neospravedlňuji, je to země, která je stále postavená na hlavu, děje se tam spoustu příšerných věcí. Ale taky jsou tam lidi, kteří jsou úplně normální, mají úžasnou duši, mají úžasné osudy a nemůžou za to, že jejich vládní představitelé jsou …. A tak stojí za to, aby se o ně taky někdo zajímal…  O Rusku si pořád lidi myslí, že tam po ulicích běhaj medvědi… Lidi se Ruska bojí. Včetně Američanů…. A to je, podle mě, moc špatné. Strach má velké oči – pokud se budeme před Ruskem uzavírat, tak se ho budeme muset bát. Pokud ne, tak se nebude čeho bát. Když jsem poprvé vystupovala v Moskvě z vlaku, klepal se mi strachem zadek. Teď už jsem zjistila, že jsou tam lidi úplně stejní jako my, někteří zlí, někteří hodní, v Rusku jen bohužel o moc víc opilí…a když vystupuju v Mosvkě z vlaku z Prahy, už hledám očima svou oblíbenou prodejkyni pirohů a kromě toho, že si neustále nervózně střežím svoje doklady (což dělám kdekoli v cizině), tak už se tam nemám čeho bát… A tak jsem si vzala jaksi na starosti, že budu do Ruska jezdit a ukazovat lidem, že se to dá a že je to docela normální země a že tam po ulicích medvědi neběhaj a že ani mimozemšťani tam neběhaj a ani chlapíků se samopaly tam není tolik jak se vypráví a že jsou tam hodní i zlí lidé a že ti lidé umějí psát překrásnou literaturu a vyprávět krásné pohádky a výborně rozumějí hudbě. A že se Ruska nemají bát, protože pokud se ho budou bát, tak mu budou ustupovat a to potom Rusové vyvedou zase nějaký malér. Přece když se Tě někdo bojí, tak si automaticky pomyslíš, že máš navrch… Taky je možný, že to třeba není strach, ale jakési opovrhování a nenávist, kterou v sobě chovají lidé, kteří zažili okupaci ap… Ale opovrhovat celým národem za to, co udělalo několik jeho představitelů, to není, mysím, ani trošku správné. Opovrhuje snad dnes někdo Němci?  Pokud budeme Rusy brát jako normální rovnocenné partnery, i oni to toho začnou vážit  a začnou se chovat "normálně". Nevím sice jako to chodí ve vysoké politice, ale zažila jsem to na vlastní kůži, když jsem v Rusku spolupracovala s několika lidmi a když jsem jim dala najevo, že se nad ně nějak nevyvyšuji jen pro to, že já jsem z "bohatého" západu a oni z "chudého" východu, tak přestali být jaksi nervózní a byla to úžasná spolupráce.'